SPUTNIKmusic

Možná je ještě vůbec neznáte. Když je ale objevíte, už je budete sledovat. Stejně jako já. Před časem jsem se dozvěděla o existenci jakéhosi uskupení s tímto zvláštním jménem. Překvapilo mne, že jsou ze Slovenska. Pak jsem viděla první klipy a zašla na koncert. A fandím!

Skupina je v současné době považována za ikonu slovenské reggae scény. V jejich repertoáru ale ochutnáte také prvky dancehallu, dubu, ska, popu i jazzu a funku. A pořádné rockové tóny! S oblibou bývají přirovnáváni k francouzským Dub inc. Kdo zná, ví, že je v té nejlepší společnosti.

Medial Banana jsou považováni za vycházející hvězdy středoevropské reggae scény. Hoši spolu hrají již deset let a když vtrhnou na stage, okamžitě si získávají přízeň publika. Sympaticky vypadající hudebníci mají neotřelý styl. A dredy až na zem.

Na turné s Polemic se vydali již před lety, kdy spolu natočili singl Staré Časy. Tento počin nedávno vyšel ve sběratelské edici vinylu.

Na jejich koncert jsem se vydala v květnu, kdy vystupovali jako součást Majálesu Ostrava. Lineup je umístil na Ostrava stage, kde hráli od sedmi do osmi. Příjemný čas. Studenti už měli trochu popito a ochotně pogovali a křepčili na sound, který Medial Banana dávali. S pivem v ruce se dalo tancovat tak akorát, lidé už se začali okolo stahovat. Tento koncert byl o prožitku. Stejně jako jejich klipy, které jsou artistickým počinem současné slovenské art scény.

Kdo si chcete užít niečo dobré, niečo nové, vyražte na Medial Banana. Koncertují například v Táboře na Mighty Sounds Festivalu 2022. Enjoy!

Mladý hudebník se již představil s několika hudebními nosiči. V letošním roce představil svůj další autorský počin, společně s violoncellistou Janem Hanouskem. Pravidelně spolu koncertují, věnují se ale také svým soukromým projektům.

Začal hrát až v 18 letech

Když si pustíte tvorbu Dominika Fajkuse na veřejné platformě, budete mít pocit, že tento talentovaný klavírista se věnuje hře na klavír snad od velmi útlého věku. Není to ale pravda. Dominik začal hrát na klavír až ve svých osmnácti letech, kdy začal jako samouk. V té době se přihlásil do základní umělecké školy a později také na Opavskou konzervatoř.

Inspirace klasikou i filmovou hudbou

Dominik se inspiroval nejen klasickými skladateli, jako je Fryderyk Chopin, ale také filmovou hudbou i rockovými celebritami světového věhlasu. V jeho repertoáru naleznete nejen jeho vlastní tvorbu, ale také převzaté skladby. Obojí hraje s nadšením sobě vlastním.

V současné době můžete vychutnávat tvorbu tohoto autora na běžných platformách, jako je YouTube. Pokud si ale přejete skutečný zážitek, vyhledejte si některý z jeho koncertů. Ve většině případů jej naleznete jako součást dua, ve kterém působí s violoncellistou Janem Hanouskem. Jednu z jejich autorských písní, Rozcestí, s nimi nazpívala Tanja Kauerová, která koncertuje s kapelou Citron.

Klavírní škola pro začátečníky

Dominik se ale nevěnuje jen autorské tvorbě. Během pandemie představil online program klavírní školy pro začátečníky. Jedná se o interaktivní knihu, kde ukazuje, jak správně skladby zahrát. Věnuje se také výuce hudební výchovy ve školách, kde spolu s kolegou Hanouskem pořádají koncerty určené pro žáky a studenty.

Vyrazila jsem na koncert Dominika Fajkuse a Jana Hanouska, kde představili svou autorskou tvorbu. Každý, kdo očekával silný zážitek, byl spokojený. Nadšení pro hudbu a skutečná vášeň je znát z každé noty.

Kdo se vydá do perly Slezska, aby si zde prohlédl nejstarší muzeum na území České republiky, měl by tento výlet spojit s návštěvou Slezského divadla. Při Noci na Karlštejně mi běhal mráz po zádech!

Filmovou podobu muzikálu, kterou mají na svědomí Karel Svoboda, Jiří Štaidl, Eduard Krečmar a Zdeněk Podskalský, všichni moc dobře známe. Hra, která se inspirovala dílem Jaroslava Vrchlického, se stala filmem již v roce 1973. V té době ztvárnil roli krále Karla IV. Vlastimil Brodský. Elišku Pomořanskou si zahrála Jana Brejchová. Pokud stejně jako já znáte každé slovo písně, která ve filmu zazní, nesmíte si nechat ujít zpracování hry, o kterou se postaralo Slezské divadlo. Budete žasnout!

Podobný herecký výkon, s jakým se setkáte, byste očekávali v některém z kamenných pražských stánků, ale rozhodně ne na periferii. Možná budete dojati a ohromeni, stejně jako já!

Roman Harok je v roli naprosto přesvědčivý a do divadelního prostředí svým pojetím krále Karla vnáší noblesu a majestát. Libor Olma v roli Arnošta z Pardubic vnáší do hry potřebný humor a legrácky, které se ve filmu nevyskytují. Po nich následuje hurónský smích většiny publika.

Ve hře zazní evergreeny jako Lásko má, já stůňu, Do věží, Hoja, hoj a další. Připomenete si nadčasový milostný příběh, který představí hity skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla. Nechybí zde ani vévoda bavorský a král cyperský a jeruzalémský, jejichž zpěv se rozléhá a rezonuje celým divadelním prostorem.

Možná i vy budete překvapeni, s jak kvalitním představením se setkáte. Byla jsem na něj již dvakrát, přitom jedno z nich bylo ve večerních hodinách pro veřejnost, druhé bylo určeno studentům. Kvalita naprosto srovnatelná. Nikdo z herců nevynechal ani na chvíli. A k tomu ten úžasný orchestr!

Bylo na čase. Milovníci evergreenu mezi filmy stále očekávali, zda se Tom Cruise opět objeví v roli Mavericka. Dočkali jsme se! Ani já jsem si tuto filmovou novinku nemohla nechat ujít.

James Corden by mohl vyprávět

Pokud sledujete oblíbenou The Late Late Show s Jamesem Cordenem, určitě jste zaznamenali díl, ve kterém se Tom Cruise sešel s Jamesem, aby se společně proletěli letadlem. Možná nevíte, že Tom má skutečně pilotní průkaz na celou řadu letadel.

Video s oblíbeným komikem začíná tak, že se společně proletí v historickém letadle. James, i vzhledem ke svým tělesným proporcím, není příliš nadšen z omezeného prostoru letadla. Druhý den jej Tom vezme do stíhačky, což je samozřejmě ještě větší peklo, než v klasickém letadle. Lepší reklamu si před časem Top Gun: Maverick nemohl přát. Tom se představil jako skutečný profík.

Příběh, který stojí zato vykládat dál

V roce 1986 jsme poprvé uviděli filmový hit Top Gun. Od té doby se samozřejmě jeho hlavní hrdinové poněkud změnili. Například Kelly McGillis, kterou jste zaznamenali v hlavní ženské roli, se do letošní premiéry nedopracovala. Podle svých slov vypadá až příliš na svůj věk, takže ji neobsadili.

Od příběhu očekávejte vše, co jen můžete. Opět to bude hodně létat, opět to bude mít silný příběh. Už jen proto, že Tom Cruise ve filmu snad nezestárnul, se stojí zato přijít podívat na pokračování oblíbeného filmu. Těště se na Hornety i Albatrosy a na nový příběh, který si pro vás scénáristé přichystali.

Nečekala jsem od tohoto filmu vůbec nic, jen pohodovou podívanou. Nesrovnávám jej se snímkem několik desítek let starým, proto jsem spokojená. Do kina si ráda chodím odpočinout od starostí všedních dnů.

Každý, kdo se sem vydá, musí jásat. Představení se již hraje patnáctou sezónu a stále je dechberoucí. Stejně jako komická vystoupení aktérů, kteří tvoří hlavní dějovou linku.

Devadesát minut příjemné zábavy

Afrikania je představení, ve kterém se toho mnoho nenamluví. Není se co divit. Do divadla Image v Praze totiž chodí mezinárodní divácké osazenstvo, takže není třeba příliš mluvit česky. To ostatně není ani účelem tohoto divadelního představení. Jde to i bez zbytečných slov. Jako první vás uvítá usměvavý pán, který vám velmi originálním způsobem sdělí, abyste si vypnuli své mobilní přístroje. Následuje devadesát minut zábavy bez přestávky. Ta není nutná, jeden obraz střídá druhý.

Exotická dovolená manželského páru

Jako první se uvede listonoš, který roznáší svá psaní nejen lidem v sále, ale také jakémusi panu Boháčkovi. Toho ale nemůže najít na jeho adrese v hotelu Afrikania, tak si na chvíli zafantazíruje a představí si, že se z něj stane recepční. A první hosté již přijíždějí! Je to manželský pár, který zde bude trávit svou dovolenou.

Krajina Afrikanie

Zatímco se odehrává hlavní dějová linka, představení je proloženo působivými obrazy krajiny Afrikanie. Nyní nastupuje kouzlo černého divadla! Motýli oděni v reflexních kostýmech, kteří se před našimi zraky rodí z kukel, profesionální taneční výkony i působivé choreografie včetně divadelní techniky typické pro černé divadlo, to je skutečná radost pro diváka.

Ani já nejsem vyjímkou a zcela mě svět imaginárního světa pohltil. Představí se antilopy, opice, již zmínění motýli, ale i nebezpeční lvi, poetická duše stromu, nebo také Afričani. Do toho všeho se prolíná dějová linka setkání manželského páru, u které se skvěle pobavíte.

Scénář a režii mají na svědomí Eva Asterová, Josef Tichý a Petr Liška. Autoři si ve svém díle také zahrají hlavní role.

Dnešní článek nebude typicky o nějakém divadelním/jiném kulturním představení. Ale zaměříme se stále se rozvíjející formu prodeje vstupenek na koncerty. Affiliate marketing je vlastně doporučení, když kupující se přes váš webový odkaz proklikne do eshopu a pokud provede nákup, dostanete malou provizi.

Tento způsob funguje výborně na eshopech, prakticky od začátku rozmachu internetových obchodů. Ve všech možných odvětvích prodeje produktů. Od oblečení , elektroniky, vibrátory, sportovní zboží. Velkou oblastí jsou i zdravotní doplňky stravy, např. různé rozsáhle recenze a testy prášků na erekci nebo jiných potravinových doplňků. Velkou skupinu tvoří také dovolené, letenky, jízdenky, ubytování a další spojené služby.

Postupně na affiliate marketing přišli i prodejci vstupenek (např. ticketportal) a nabízejí pro své partnery možnost vydělat za dovedené zákazníky. V praxi to funguje tak, že partner má svůj web, např. o koncertech na kterých byl nebo které se budou konat. O těchto akcích může napsat rozsáhlou recenzi, srovnání. Článek doplní nějakými přidanými informacemi (např. jak se tam dostat, co sebou nebrat, kde je nejlepší se postavit apod.). Návštěvníci webu si recenzi přečtou a budou chtít na akci také jet. Z webu se mohou prokliknout přímo na stránky prodejce lístků .

A zde se vrátíme k divadlům. Protože pokud divadlo nabízí své lístky pouze přes svůj vlastní prodejní systém nebo v kamenné pokladně, affiliate nemá. Vlastně jsme nenašli žádné divadlo, které by využívalo svůj vlastní affiliate program. A to je škoda, protože recenzí na divadelní představení je mnoho. A jejich pisatelé by byli o to více motivování na psaní, kdyby jim občas přišla nějaká ta provize z prodaného představení.

Samozřejmě je důležité zachovat si nestrannost i v případě, že jsme odměnění za platícího zákazníka. Tzn. že nesmíme hodnocení vylepšovat i když si to dané představení nezaslouží. Nesmíme lhát a uměle zlepšovat. Vše se pak může otočit proti pisateli formou negativních recenzí na jeho vlastní web. Doporučujte jen to, na co by jste sami pozvali své přátele.

Skvělá ostravská divadelní scéna má ve svém repertoáru i dosti psycho hru Hodina před svatbou z pera Pere Riera. Navštívila jsem toto představení při náhodné návštěvě Ostravy. Děj se odehrává někdy v přítomnosti v bohaté podnikatelské rodině obchodující s bonbóny.

Všichni jsou natěšení na nadcházející svatbu. O to více, že si dcera pana továrníka bere za manžela jednoho z jeho manažerů. Vše začíná velmi idylicky. Kdo zažil svatbu, tak je to klasický ranní stres v rodině nevěsty. Chystání, oblékání, bratři obdivují svou sestru v šatech. Nějaká ta sklenička. Znáte to. V průběhu příprav se seznamujeme s postavami. Tři synové, navenek poslušní otci ale uvnitř spurní a intrikující. Je zde několik meziher, při kterých dokonale poznáme charakter postav. Synové se opravdu projevili. Jednomu jde pouze o peníze a dědictví a kvůli tomu by nechal zemřít i svou milovanou sestru. Druhý je vypsychované hovado, které nemá k ráně daleko (ale pouze k ráně ženám, na chlapy si netroufne). Třetí nejstarší, kterému jde pouze o moc nad firmou. A jeden s druhým si nejsou podobní, jak podotkne jedna z přítelkyň.

Při společném focení zhruba hodinu před svatbou se objeví postava Tonyho. Bývalého obchodního ředitele firmy (ve skvělém podání Václava Klemense). Ten hlavě rodiny sdělí, že za jeho zády se jedná o akvizici rodinné firmy nějakým korejským korporátem. Synové mají vyjednávání v plném proudu a otec, jako největší akcionář o tom ani neví. Také vyplyne na povrch, že nastávající zeť (v představení se osobně neukáže) byl vyměněn za zkušeného Tonyho právě proto, aby byl dosazen do předsednictva a synové měli díky němu zajištěn dostatek hlasů při hlasování o akvizici. Toto otce velmi rozzuří a další děj se odehrává již v rovině hádek a vysvětlování.

Můžu vám řict, že nikdo nezemře, i když těsně. Ve hře je pořádně dusno. Pro diváka přímo hmatatelné. Hra hezky po celou dobu graduje, nicméně konec mě trochu zklamal. V podstatě nedošlo k žádnému rozuzlení. Každopádně je to nejlepší činohra, na které jsem letos byla. TIP pro fanoušky: hraje tam i Pavlína Kafková, známa po celé ČR jako soudkyně Barbara.

Když jsme byli naposledy v divadle které jsem zmiňovala v minulém příspěvku, byla jsme trochu zklamaná. Nicméně aspoň jedna myšlenka mi z toho zůstala. Vždycky sedíme v první řádě nahoře na prvním balkóně. Nosívám sebou takový ten malý rozkošný dalekohled do divadla. Takže jsem si prohlížela dukladně i kulisy a všimla si, jak ze zřejmě hodně oprýskaného nábytku udělali krásné nové dřevo. Přední viditelné strany dřevěného nábytku byly potaženy nějakou fólií. Protože mě tento problém pálí doma, nikoli na nábytku ale na dveřích do koupelny a do dětského pokoje. Ostatní dveře jsou vcelku nové, dřevěné (nebo podýhované nebo jak se tomu říká). Na internetu jsem našla, že mám hledat název samolepící tapety nebo také samolepící fólie. Jedná se vlastně o odolný a poddajný plast zamotaný do role. Jedna strana má na sobě lepící vrstvu a druhá má nějaký vzor. V eshopech je nabídka poměrně široká a ceny různé. Já nakonec koupila celou roli, což vycházelo levněji v eshopu (viz. odkaz výše). Dekorů samolepících tapet je spousta. Kromě mnou hledaných vzorů dřeva to byly hlavně jednobarevné (lesklé i matné), různé abstraktní vzory (vlnky, barevné obrazce, dětské motivy postaviček, zvířecí kožichy apod.). Pak také vzor kamene, třeba mramoru v různých barvách. Zkrátka z několika stovek si jistě vyberete. Když to může být dobré pro divadlo, tak to využiju určitě i doma. Vybrala jsem z široké nabídky dřev podobný dekor, v jakém máme ostatní dveře. Lepení nebylo tak těžké jak se zprvu zdálo. Důležité je, hlavně držet svislý směr co nejrovněji dolů.
A potom dobře oříznout. První dveře jsme nemohli trefit (přímý směr dolů) a samolepící tapetu jsme opakovaně odlepovali a přilepovali. Přesto, přesně dle návodu lepidlo drželo (schnutí trvá až 24 hodin). Dveře máme ted krásné bílé, mnohem hezčí než kdybychom je pouze natřeli na bílo. Divadlo mě vždy inspiruje, ale nevěřila jsem, že mě mohou inspirovat i divadelní kulisy. Samolepící fólie je fakt super věc. Není to tak drahé, nemusíte shánět nový nabýtek nebo dveře a hezky zrenovujete svoje stávající vybavení. Až příště půjdete na nějaké představení, tak věnujte chvilku nejen samotné hře, ale mrkněte i na celou scénu. Třeba dostanete nějaký podobný nápad, který Vám doma s něčím pomůže.

Již druhou sezónu se v otravském divadle Jiřího Myrona hraje slavný muzikál Andrewa Lloyda Webera. Sunset Boulevard, o kterém jeho autor prohlásil, že je jeho mistrovským dílem a považuje jej za to nejlepší co složil, vyvolává poněkud protichůdné pocity. Představení jsme navštívili s očekáváním i varováním známých, že nemáme předčasně odcházet po první pauze. To nás zarazilo. Úvodní orchestriální píseň je silná a hraje Vám v hlavě po celou dobu představení. Nadaný Tomáš Harok se svým prvorepublikovým obličejem vás ihned v úvodu vtáhne do děje (děj se odehrává retrospektivně). Děj začíná scénou ukázky prostředí Hollywoodu a továrny na filmy Paramount pictures. Hlavní hrdina Joe Gillis, začínající scénarista, bohém a také feťák (v první polovině představení si autentickým naučeným pohybem stále prohrabává nos od koksu) ukazuje stinné stránky filmové slávy a chudobu v pozadí filmového průmyslu. I přes několik zdařilých hromadných scén (na jevišti bylo až 30 herců), a několika sólových písní mladého Gillise nebo bývalé filmové hvězdy Normy Desmond (v podání slovenské hvězdy Kataríny Hasprové) nemá první polovina představení žádné silné místo. Děj se neskutečně vleče a výkony herců jsou průměrné. Mimo hlavní dva hrdiny, tvoří ostatní postavy spíše jen křoví, vatu v ději. Postávám není dán v podstatě žádný prostor pro hraní nebo zpěv. O přestávce je opravdu nutné si zajít na víno.

Druhá polovina je věnováná hlavně sólovým výstupům hlavních dvou postav, případně dvojicím. Písně jsou znatelně lepší a děj barvitější. Přesto stále přetrvává pocit, že se nic neděje. Negativní pocity z muzikálu kompenzuje skvělá Weberova hudba v podání ostravského divadelního orchestru (diriginet Jakub Žídek). A herecké výkony obou hlavních herců jsou skvělé. Bohužel jejich snaha ani dramatický konec nezvrátí celkově nudný dojem z muzikálu. Po dvou a půl hodinách trvající představení v nás za půl hodiny nezůstalo nic. Mě osobně se nepřijde špatný, ale v záplavě silné konkurence ostravských představení patří Sunset Boulevard spíše k podprůměrným.

Divadlo je jedno z mála míst, kde můžete zhlédnout toliko kravat na jednom místě v jednu chvíli. Tradice divadla stále udržuje zvyk mužů brát si kravatu. Ano, i zde dochází k hromadnému útlumu. Význam kravaty obecně spíše klesá za posledních přibližně patnáct let. Důvod je celkem zřejmý. Všechno začíná být méně formální. Do práce už nechodíme formálně, už vůbec ne ven nebo do hospody. Dalším důvodem je změna v oblékacím trendu. Kdysi nebyly takto hojně rozšířeny rifle a třička jako dnes. Muži nosili tesilové kalhoty a košili prakticky denně. A čím se chcete odlišit když všichni nosí podobné kalhoty a košili ? Přesně tak. Kravatou. Dnes je na výběr spoustu vzorů oblečení a význam kravaty jako odlišovacího prvku pominul. Poslední baštou vázanek tedy zůstaly významější společenské akce, důležité pracovní pozice, obchodní jednání, svatby, pohřby a právě divadla. Zde je nošení vázanek víceméně obvklé.

Jakou vázanku si nejlépe vzít?

Záleží samořejmě na obleku, ale na večerní představení se nosí obleky spíše tmavší. A bílá košile (pokud nevíte jak se sladit, vždy začněte bílou košílí). K tmavému obleku se hodí všechny tmavší odstíny hlavních barev – vínová (tmavě červená), modrá, černá, fialová. Zářivé barvy – zelená, žlutá, oranžová si nechte raději na svatbu.

Jaké další kravaty vidíme v divadle

Přestože samotné moderní kravaty i svatební kravaty ustupují méně oficiálnímu stylu oblékání, do módy opět přichází motýlky. Dnes se nosí nejen na večerní akce ale i přes den. A kupodivu jdou na odbyt hlavně motýlky barevné a vzorované. Ovšem v divadle si hlavně všímejte krásných starých kravat na kostýmech herců. Ty jsou asi ze všeho nejlepší. Pokud chodíte často a na různé hry, můžete vidět celý průřez vývoje vázanek. Od počátečních vázaných šátků, přes různé límcové kravaty až po dnešní moderní styl. Speciálně mám rád období konce 19. století, kdy kravaty byly spíš takové šátky, ale už se vázaly kolem krku. Vůbec nejhorší období je u nás zřejmě komunismus. Ti nosili klasické vázanky až absurdně široké a současně velmi krátké. Šířky se dělaly až 10,5 cm a vázaly se i několik cm nad pupek. Aby toho nebylo málo, tak je vázali malým uzlem four hand. Naštěstí tento trend se povedlo zvrátit a dnes již frčí běžné šířky 7 cm případně slimky 5-6 cm. Nezapomeňte si šatník vybavit aspoň několika kravatami, protože ceny jsou nízké a není nutné si kupovat něco hedvábného za osm kil, když místo toho koupíte tři krásné polyesterové kravaty a nikdo nepozná žádný rozdíl.

Máme za sebou další úspěšný roční festivalu

Colours of Ostrava (2016). Opět se úspěšně konal v areálu Vysokých pecí. Letos jsme spali u přátel na Dubině. Na festival tedy jezdili každý den tramvají (autem bylo v podstatě nemožné zaparkovat). Čtvrtek byl hlavně otukávací. Prošli jsme celý areál, obhlédli scény, strategické body jako stánky s občerstvení, záchody nebo přednáškové sály, kde se dá schovat. Na celý prodloužený víkend totiž hlásili deštivé počasí (samozřejmě se to vyplnilo v tom nejhorším scénaři). Vstup do areálu byl celkem v pohodě, přibližně 15 minut ve frontě. Nesmíte si vzít pití nebo deštník. Občerstvení bylo dostupné prakticky na každém rohu. Oproti prvním ročníků znatelně přibylo stánků s vege stravou (vegeburger z řepy byl opravdu pozitivním silným zážitkem). Spoustu indického a thajského jídla, ale také klasika. Burgery, kebaby, bramboráky, kukuřice, klobásy atd. V podstatě jsme nikdy neměli problém si cokoli poměrně rychle koupit. Vždy nějaká část areálu byla prázdná – obvykle tam, kde se nehrálo. Hudba hrála na celkem 9 podiích – stageich. Přesuny mezi nimi byly celkem unávné, protože areál je dosti rozhlelý. Výhodou zase je, že jednotlivé stage si nevadily hlukem. Navíc bylo otevřeno několik zkratek – přemostění, díky kterým jste nějaké kroky ušetřili (ty jsme objevovali v průběhu festáku). Ještě než se pustím do hodnocení kapel, nezklamaly opět záchody. Myslím, že jich bylo všude dost. Zase, museli jste zajít do části, kde nebyl koncert. Ale obecně se na dámách nečekalo více než 5 minut. Manžel to měl s pisoáry mnohem rychlejší. Nicméně v neděli začaly klasicky přetékat a hodně z nich již nešlo používat (Čůránní za plot to jistí, ale v neděli v devět už se areálem linul celkem slušný smrad moči).  A samozřejmě déšť. Kromě neděle pršelo každý den. Obvykle jen takové mžení. Nejhorší byla sobota, kdy od třech do konce večera pršelo a hodně intenzivně. Většina lidí měla pláštěnku. I my jsme to s mokrýma nohama zvládli. Ale hrozně vás to oslabí a sobota byla skutečně unávná. Naštěstí jsme šli večer na jedno vystoupení do krytého Gongu a tam pěkně uschli a odpočali si na noční koncerty.

Spojit svět zdravých lidí, kteří bez potíží každý den používají svůj zrak, a nevidomých, to je cílem projektu nazvaného Neviditelná výstava, který se až do konce letošního roku představuje v pražské Novoměstské radnici. Zajímalo mne, jak se vůbec vlastně dá svět vidících a nevidících propojit. Co to všechno obnáší, jak to probíhá. A tak jsem se jednoho dne na výstavu vydala. O co se tvůrci výstavy vlastně snaží? Chtějí vidícím návštěvníkům názorně ukázat, jaký vlastně je svět lidí, kteří se musí obejít bez jednoho z nejdůležitějších smyslů – zraku. Ukazují to opravdu interaktivně, nejde o žádnou klasickou výstavu, kde byste koukali na umění vytvořené nevidomými lidmi. Naopak. Jste tu totiž odkázáni pouze na hmat, sluch a čich. Stejně jako nevidomí, i vy se pro tuto chvíli musíte obejít bez zraku, abyste poznali, jak vlastně jejich svět funguje. Skutečně na vlastní kůži si tu vyzkoušíte, jak se vlastně v prostoru orientuje nevidomý. Co ho čeká na ulici při jejích přecházení? Nezajede ho auto? A co v restauraci? Jak se má najíst a zaplatit za sebe útratu, kdy nevidí ani na příbor a do talíře, ani do své peněženky? A jak si poradit třeba doma v kuchyni? A podobné činnosti si na neviditelné výstavě sami vyzkoušíte. Budete mít o to jednodušší situaci, že budete mít k ruce nevidomého či slabozrakého průvodce, který vám bude radit, seč mu síly stačí. Když budete mít zavázané oči a budete muset podobné činnosti se ctí a zdárně zvládnout, velice pochopíte, že to rozhodně není jednoduché. Prostě hra na slepou bábu není jenom hra. Navzdory tomu, že se jedná o speciální a hodně zvláštní téma, je o výstavu, která bylo otevřena v dubnu roku 2011 stále velký zájem. Zajděte na ni stejně jako já. Jde o druhý projekt tohoto typu v Evropě. První vznikl v roce 2007 v Budapešti, další u nás, třetí pak v prosinci 2011.

Pražské Divadlo na Vinohradech bývalo odjakživa dobrou značkou. Skvěle se zde doplňoval výborný herecký ansámbl s pestrým a kvalitním výběrem her, které navíc obvykle byly určeny pro lidi a jejich pobavení. Ať si říká kdo chce, co chce, vinohradské divadlo myslelo na diváka, a o to by mělo v divadle jít. Nejde totiž jen o samolibou intelektuální exhibici režiséra, které rozumí jenom on sám a nanejvýš ještě hrstka jeho věrných. Divadlo je prostě pro lidi, a to se ovšem nijak nevylučuje s jeho kvalitou. A právě tohle mne na vinohradském divadle bavilo – nikdy nezapomínalo na diváka a přitom mu nabídlo kvalitní podívanou. Proto určitě nikoho nepřekvapí, když jsem se vydala na nové uvedení klasiky z nejklasičtější: Pygmalion od G. B. Shawa. S touhle mnohokrát uváděnou hrou taky už leckdo udělal leccos a ne vždy k prospěchu věci, tedy celé hry. Prostě jsou divadelní kousky, u kterých se podivné moderní experimenty s formou hereckého podání, zpracování, kulisami, kostýmy i čímkoli dalším prostě krutě nevyplatí. Vyznívají hloupě, směšně a nakonec sklidí spíš ironický smích, že tvůrci zase jednou střelili vedle. Těmto hrám prostě patří klasické divadlo, žádné moderní excesy a vinohradským patří ke cti, že se drželi klasiky. Napovídá to už scéna, která se prostě dokonale drží Anglie a její atmosféry. Dobrou trefou bylo obsazení Jana Šťastného do role profesora Higginse. Nechybí mu nic co má správný profesor Higgins mít: šarm, eleganci, vtip, charisma i trochu klukovství. Prostě dá se říci, že tohle je přesně divadlo určené do téhle doby: tradiční, lidové, bez zbytečných výstředností, odpočinkové a pohodové. Dá se u něj příjemně vypnout od všedních starostí a zasmát se. A smích je dneska potřeba.

Tragédie legendárního parníku Titanic budí zájem i po stu letech. Má za sebou nespočet filmových zpracování, které byly více či méně úspěšné. Pořád je zde nádech romantiky, osudovosti, tajemství. Jenže i když je film krásná věc, pořád to není úplně ono. Vidět všechno zprostředkovaně na televizní obrazovce nebo filmovém plátně je sice hezké a probouzí to romantické představy a sny, ale pořád to není ono. Něco úplně jiného je, když si na všechno můžete doopravdy sáhnout, nebo téměř sáhnout. A to je právě případ výstavy Titanic v pražských Letňanech, která potrvá až do konce června. Není divu, že ani já, co by romantička jsem neodolala a vydala se tam. Co mne čekalo? Historie slavné lodi vměstnaná do 3500 m2. Najde se tu leccos ze skutečného Titaniku: jeho zrekonstruovaný interiér, nejrůznější artefakty…A právě o to jde. Tady máte šanci vychutnat si celou akci ve všech jejích barvách, nejenom zprostředkovaně přes kamery. Takže při vší úctě k hereckým výkonům Leonarda di Capria a Kate Winsletové ve slavné filmové adaptaci Titaniku, teprve tady to dostává tu správnou šťávou. Skvělé je, že organizátoři výstavy mysleli i na nás Čechy a přichystali část věnovanou našim českým pasažérům. Vždycky je o to víc vzrušující, když se toho můžete téměř dotknout. Tragédie najednou dostává obrysy konkrétních jmen a osudů. Prostě a jednoduše, můžete se vydat rovnou na palubu Titaniku a prohlédnout si, jak vypadaly kajuty, chodby, kapitánský můstek, jídelna, prostě všechno, co k té lodi neodmyslitelně patřilo. Přes dvě stovky exponátů jsou originály vylovené přímo z vraku, třeba šperky či kabelky… K dokonalosti všechno dotahuje samotná koncepce výstavy. Stáváte se totiž jedním z cestujících s konkrétním skutečným jménem – a až na konci zjistíte, jestli jste tragédii přežil.

Na začátku letošního roku vtrhl do kin další film Quentina Tarantina Osm hrozných a pochopitelně i já jsem se šla zvědavě podívat, co nám v tomhle případě slavní filmaři a herci přichystali. Režisér divákovi tentokrát naservíroval tříhodinovou podívanou. O co tady tentokrát jde? Celkem jednoduchý model. V malé uzavřené skupince lidí se pátrá po zrádci. Představte si zájezdní hostinec, který od jakékoli civilizace dokonale odstřihla sněhová bouře. Můžete si tak vychutnat romantiku nekonečné bílé pláně. Ovšem moc jí tady nemáte. Výletů ven za dveře totiž během filmu zrovna moc není. To ale vůbec nevadí, protože cestující v dostavníku, kteří do hostince dojedou, i ti, co už tam jsou před nimi, vytvoří docela pestrobarevnou mozaiku, která je natolik zajímavá, že si po celou dobu filmu klidně vystačí sama se sebou. Je tu lovec lidí a jeho zajatkyně, kterou vede na šibenici, černý lovec zločinců, budoucí šerif, honák, kat, Mexičan, vysloužilý generál. Promítají se u nich ozvěny války Jihu proti severu: každý z nich si z ní nese nějakou tu stopu. A tak je tu prostor pro docela drsný nekorektní humor, politické diskuse, zkrátka pro všechno, co s válkou souvisí. Odehrávají se tu prostě malá soukromá dramata, třeba to když černý lovec zločinců vypráví generálovi o týrání jeho syna. Celkový dojem je příjemný, i když Tarantinovi skalní fanouškové nejspíš čekali víc. Jsme národem milovníků filmové hudby a tak stojí za to uvést jeden fakt. Perličkou, která se možná všeobecně neví, ale stojí za to ji připomenout, je skutečnost, že filmová hudba k tomuhle kousku vznikla u nás v Praze. Nahrál ji tu její autor Ennio Morricone společně se slavným režisérem Tarantinem. I když na film byste možná vzdor jeho nezpochybnitelným kvalitám možná podruhé nešli, samotnou muziku si nejspíše pustíte znovu.

Naše hodnocení: 80 %

 

Samozřejmě, že jsem si nechtěla nechat ujít český film Teorie tygra, který před časem znamenal návrat Jiřího Bartošky po jeho vítězství nad zákeřnou nemocí. Jaksi by se tedy slušelo více chválit a dá se říci, že je za co. I když téma sahá do klasického vzorce dnešní doby, tedy mezi energické ženy, které chtějí být generálem všem, tedy i partnerském životě, a jejich muže, kteří by se z jejich osidel rádi vyvlékli a žili trochu svobodněji, pořád je o čem točit a na co se koukat. Zkrátka z mužsko-ženského jiskření a nedorozumění se dá ve filmu vždycky něco vytěžit, a to tady platí dvojnásobně. Jiří Bartoška a Eliška Balzerová, kteří tady hrají letité manžele, ukazují, jak se žena stane velitelkou a muž jejím králíčkem ve svém pohodlném kotci. Herecké obsazení je bezesporu devízou tohoto filmu, jednak už zmiňované duo Eliška Balzerová a Jiří Bartoška jako starší manželé, ale i jejich děti, tedy samozřejmě ty filmové. Hrají je Tatiana Vilhelmová, která je pořádnou semetrikou a jde ve stopách své filmové matky, i Jakub Kohák. Toho známe z různých srandiček, ale tady ukazuje, že toho má v sobě mnohem více zajímavého. Prostě herecké obsazení dokazuje, že i z mála se dá vytěžit celkem hodně. Tam, kde by to svádělo k prvoplánovým větám a situacím z toho prostě herci zdárně vybruslí se svým typickým šarmem a elegancí. Žánr je tragikomedie, která má nádech bláznivosti, třeba když hlavní hrdina utíká před manželkou do blázince, jindy je tu zase černý humor související se smrtí dědečka. Nechybí romantika, kdy Bartoška v roli hlavního hrdiny utíká do lesa za svými sny u táboráku a řeky. A výsledek? Celkem ladí dohromady. Poučení? Muž tygr se ochočit nedá a poslušného pejska ženám dělat nebude, ale to je dobře.

Naše hodnocení: 80 %

Zaz si získala své české publikum při svém vystoupení na festivalu Colours of Ostrava, kde byla jako hlavní objev v roce 2012. Já na „Coloursech“ nebyla, ale slyšela jsem o mladé energické Francouzce tolik pozitiv, že jsem ji určitě chtěla také vidět naživo. To se mi podařilo až v Praze v roce 2014, kde vyprodala Fórum Karlín. To, že byl koncert vyprodaný bylo opravdu znát, fronta do šatny na odložení kabátů byla až ke schodišti. O frontě na pivo, či nějaké občerstvení ani nemluvě. To už tak ale na koncertech dobrých interpretů bývá.

Zaz, jelikož je to na pódiu živel, nemohla si vybrat jinou předskokanku, než také energickou a mladou českou zpěvačku Elis.

Zaz šla do koncertu se svým šarmem a pozitivní energií, uvítala diváky v českém jazyce, byla velmi kontaktní a její písničky zpívala se svým pověstným nakřáplým hlasem. Její písně jsou laděné do šansónu, čímž navodí krásnou francouzskou atmosféru, která tak moc na hudební/popové scéně chybí. Což dokázala, i když u jedné z písní se ujala bicích. Je to talentovaná mladá dáma, jejíž písničky navodí klidný a zároveň radostný pocit.

Na konci koncertu přečetla příběh o kolibříkovi. Čímž chtěla vysvětlit, proč na potisku triček z jejího koncertu je právě tohle zvíře. Vyprávěla dojemný příběh o tomto ptáčkovi, který jako jediný začal hasit požár v lese, když ostatní zvířata utíkali. Čímž chtěla říci, že je důležité mít naději a i přesto, že výsledek je zřejmě negativní, je potřeba aby se jedinec snažil dělat to, co je správné, kdyby tak činil každý, v jednotě by byla síla a třeba by se i s některými věcmi dalo pohnout. Nedá se říct jinak, že pro mě je to pozitivní, mladá a energická žena, která rozdává to dobré také kolem sebe a upřímně.

Naše hodnocení akce: 80 %

Děti ráje je naprosto úžasný muzikál pro mé vrstevníky. Když jsem o něm zaslechla v listopadu 2015, byla jsem nadšená, hned bylo jasné, že je to něco nového. Všechny zajímalo, jak to Sagvan Tofi podá. Úspěch se zdál být zaručen, protože když se dělá z něčeho dobrého něco dalšího, je malá pravděpodobnost, že to nebude dobré. V tomto případě to byla pěkná podívaná. Muzikál se skládal z písniček Michala Davida, byla jich tam opravdu spousta a určitě to muselo být dost pracné to vymyslet do příběhu, který má hlavu i patu. Je to něco na způsob filmu Mama Mia, jehož autoři seskládali písničky od ABBY do nějakého příběhu. Pravda je, že je potřeba ten příběh dobře promyslet, pro nás, co ty písničky známe, a líbí se nám, by to zase takové „utrpení“ nebylo, ale i přesto klobouk dolů, co Sagvan Tofi dal dohromady. Povedlo se mu tam mít i pár vtipných scének. Když si nasadil šedou paruku a vousy a udělal ze sebe násosku první třídy, sál to upřímně pobavilo. Jde vidět, že se nebojí sám ze sebe udělat srandu.

Pěvecké obsazení bylo opravdu výborné, naprostá většina byla mladých lidí, kterých bylo stále plné pódium, tancovali všude a různě poskakovali po kulisách, člověk nevědel na co se má dívat, všude se dělo něco. Účinkující mě překvapili velmi profesionálním projevem a zpěvem. Musela jsem se zamyslet nad tím, proč je vlastně neznám, vždyť to byly velmi kvalitní výkony.Doufám, že o nich ještě uslyšíme.

Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi nejsou zpěváci, takže ti si laťku drželi svým hereckým umem.

Muzikál trval okolo 4 hodin, byl poctivě sestaven. Na jeho konci čekal účinkující dlouhý aplaus ve stoje. Publikum u posledních pár písní vstalo a dle svého místa i tancovalo.

Příběh byl hezky promyšlen, nebyl to 100% happy end, protože dva hlavní hrdinové – zamilovaný pár založili rodinu s někým jiným a snad po 20 letech se opět shledali oba volní, takže už jim nic nebránilo v cestě spolu být šťastní až nadosmrti. O to byl ale vtipnější. S manželem jsme si to moc užili, dáváme palec nahoru, možná i dva.

Naše hodnocení akce: 95 %

Chinaski patří ke kapelám, které musí mít každý Čech rád. Píšou písničky, které se hrají tak hodně v rádiu, že i ten, který není jejich fanoušek, velkou část jejich repertoáru zná. Mě osobně baví nejvíce díky právě tomu, že na různých festivalech jako třeba Hrady, jsou většinou vždy součástí programu a vyloženě na ně člověk rád jde si je poslechnout, protože si s nimi nejvíce toho zazpívá a zatančí.

Proto, když nás známí pozvali na Moravu, neváhali jsme koupit lístky na koncert, do jejich malého Kulturního domu, kde člověk nemohl čekat nic jiného než velmi komorní atmosféru snoubící se s pravým vesnickým nádechem, kde panák u baru stál pár korun a hlediště bylo přeplněno místními obyvateli postávajících na parketách s pivem a lehce podnapilými …V mém případě to byla tedy minerálka bez víčka, protože zavíčkovaná láhev by mohla způsobit zranění při jejím hození do houfu lidí. No, to mě lehce překvapilo, ale pravidla jsou pravidla, pozitivní je, že se trvá na jejich dodržování nekompromisně, což jsem si vyzkoušela, protože jsem pro sebe chtěla výjimku.

Koncert začal a kapela volila samozřejmě první ty nové písničky, tak, aby se s nimi publikum seznámilo a zažilo si je, samozřejmě v nejlepším případě, aby si koupilo album. Jako každé ženské, tak asi i mě se nejvíce líbí tato: Chci líbat tě na tvoje ústa … To, je opravdu dokonalá píseň. Muži si nejspíše myslí, no jo, slaďák, ale nechte nám možnost alespoň si Vás vysnít, když už ta realita se s tímto moc nestřetává. 

Chinaski nám v průběhu koncertu povídali různé historky a jedna z nich byla, jak jednomu členovi kapely na benzínce při cestě na Moravu nějaký řidič přejel prsty u nohou. Takže i nějaké to zpestření proběhlo.

Ke konci se samozřejmě hrály jejich největší pecky, kdy už tedy všichni zpívali a poskakovali. A jak už bývá u Chinaski zvykem, opět zazněla píseň Punčocháče, kterou si na jejich koncertě prostě nikdy nedpustí. Co si budeme povídat, má to text a rytmus, tak není div, že se jim tak dobře zpívá …

Naše hodnocení akce: 75 %

Konečně nějaký festival, který je opravdovou peckou pro publikum ve středním věku, který nám dovolí se vrátit zpět do těch „pubertálních, svobodných“ let jsem si pomyslela, když jsem zaslechla o tomto festivalu pořádaném 27.6.2015 v Ostravě.

Neváhala jsem a hned jsem se domluvila s přáteli a koupili jsme lístky. Velice jsem se těšila, protože většinu těch kapel si velmi dobře pamatuji, a když se mi jejich písničky líbily, nikdy jsem na žádný jejich koncert nejela, ovšem teď jsem měla opravdu skvělou možnost je vidět na živo a při tom si zavzpomínat.

Když nadešel den D, bohužel počasí bylo všelijaké a řadu jsme si odstávali pod deštníkem a v kalužích. Počasí moc nepřálo. Nicméně, očekávání bylo tak veliké, že takováto nepříjemnost nám jej nemohla zkazit. Jakmile jsme uslyšeli první skupinu, hned jsme se rozhlíželi po něčem dobrém k pití a na zub. Nešlo si nevšimnout, že pořadatelé prodali opravdu hodně lístků, protože lidí tam bylo opravdu požehnaně, ovšem nejspíše to úplně nedomysleli s občerstvením, protože na každý stánek byla fronta, která se vůbec nehýbala, všichni byli překvapení z toho, jak se tohle může stát, že když už jsme na koncertu a chceme si koupit ten drahý drink, tak nám to není ani umožněno. Někteří to řešili tím, že chodili do nedalekého Kauflandu si koupit láhev alkoholu, my jsme nakonec zvolili variantu uplatit někoho, kdo byl na řadě, což mělo úspěch.

Všichni interpreti byli skvělí až na Dr. Albana, nestačila jsem zírat, jak mu vůbec nejde rozumět, trochu anglicky umím a tady opravdu nešlo chytnout slovo. Tak z tohoto vystoupení nic moc nebylo, ale jinak všichni byli skvělí, s přáteli jsme si poskočili do rytmu a odcházeli s dobrým zážitkem.

Očividně to mělo úspěch, jelikož se tento festival bude konat i v roce 2016. Věřím, že pořadatelé se poučí min. roku a bude tam větší dostupnost občerstvení, pak už jen aby vyšlo počasí a výsledek bude už na jedničku.

Naše hodnocení akce: 85 %